O. Úplavici

V dnešní době nestačí pouze publikovat, ale musíte tak činit v těch správných (indexovaných) časopisech. Svého času přišel Eugene Garfield ze společnosti ISI (dnes Thomson-Reuters) se svým JIF - journal impact factorem. Ten udává, jak moc jsou články z indexovaného časopisu v následujícím období citovány ostatními vědci. Toto číslo je děleno celkovým počtem článků v daném periodiku a vyjde vám impact factor. Z lékařských časopisů mívá nejvyšší JIF Lancet, ale v podstatě jakékoliv celé dvojciferné číslo je velmi pěkný výsledek. Nicméně JIF příliš neměří, jak jste úspěšní vy, ale spíš to, jak si stojí celý časopis.

Stejný názor měl i Jorge Hirsch. V roce 1989 prezentoval svou práci, kde zpochybnil tehdy ostatními fyziky uznávanou teorii o nízkoteplotních superkonduktorech (BCS teorie) a byl po zásluze oceněn. Dostal se na pomyslnou černou listinu. Nikdo s ním nechtěl dělat výzkum, peníze z grantu vyschly a prestižní časopisy mu odmítaly tisknout články. Přesto jeho výsledky řada kolegů citovala a částečně s nimi i souhlasila. Hirsch chápal, že se potřebuje dostat do těch správných vědeckých časopisů. Jako většina fyziků byl chytrý a nestyděl se za to. Dospěl k názoru, že by se neměla posuzovat kvalita časopisu, kde publikuje, ale jeho vlastní práce. V roce 2005 představuje světu svůj h-index, ve vší skromnosti pojmenovaný po něm. Tento index odráží, kolikrát je vědecká práce citována. Kupříkladu vaše první práce je citována 10 000x, vaše druhá práce je citována 8 000x. Práce číslo 32 je citována 33x, ale 33. práce pouze 28x. Váš Hirsch index je tedy 32. Znamená to, že máte 32 prací, které jsou citovány více než 32x. (Guliota G: The Genius Index, Wired Magazine, 1/2009).

Ani tento index není bez chyby. Pokud prohlásíte něco velmi kontroverzního (například o globálním oteplovaní či popřete Darwinovu teorii) a dostane se tomu patřičné  publicity, pak budete také často citovanými autory s odpovídajícím h-indexem. Ošemetná je rovněž mediální popularita jednotlivých vědců či institucí. Navzdory sofistikovaným indexům je Čechy na internetu jednou z nejvyhledávanějších vědeckých osobností před časem zesnulá profesorka sociální biologie Ziva Kunda (13. června 1955 - 24. února 2004), jejíž webové stránky byly populární hlavně mezi českými a slovenskými pubescenty. Díky tomu má dokonce svoje heslo v české verzi Wikipedie. Ačkoliv je autorkou známé práce Social Cognition: Making Sense of People a její publikace The Case for Motivated Reasoning obdržela Scientific Impact Award, většina Čechů od ní pravděpodobně nikdy nic nečetla (viz zde).

Mám-li pokračovat v podobném duchu, pak není příliš překvapivé, že za největší osobnost jsme si zvolili fiktivního velikána Járu Cimrmana. Předpokládám, že při volbě nejlepšího českého vědce bychom rovněž nezaváhali. Málokdo však ví, že jsme světu dali Cimrmany hned dva. Kuriózní na tom je, že zhruba ve stejném období. Tím druhým je dr. O. Úplavici, jenž patřil po dlouhou dobu k nejcitovanějším českým autorům (s nepochybně vysokým h-indexem). V roce 1887 popsal profesor Jaroslav Hlava výskyt améb ve stolici a intestinální vředy u pacientů s dysenterii (úplavicí). Svoje pozorování publikoval v Časopise lékařův českých pod názvem "O úplavici; Předběžné sdělení". Při následném překladu do němčiny pro časopis Centralblatt für Bacteriologie und Parasitenkunde se z textu vytratilo jméno profesora Hlavy a článek byl připsán neexistujícímu autorovi O. Úplavici. Po celých jednapadesát let byl O. Úplavici považován za předního světového bakteriologa, jenž byl dáván na rovinu se slavnými jmény jako Pasteur, Koch nebo Lister. Jak píše již dříve zmiňovaný Garfield, Hlavův článek se mimo jiné objevil v roce 1910 v Index-Catalogue of Medical and Veterinary Biology, kde O. Úplavici obdržel ke svému jménu ještě doktorát. Až v roce 1938 Clifford Dobell "pohřbil" našeho druhého nejslavnějšího neexistujícího vědce. Čest jeho památce!  

Musíme se smířit s tím, že nikdy nebude příliš jednoduché měřit výsledky vědecké práce. Ať už se budou indexy ve vědě a čtenost odborných článků řídit podle jakýchkoliv úsměvných zákonitostí a životních náhod. Pro vědce bude stále platit ono cimrmanovské Napiš & Publish. K tomu je však nutno hodnou chvíli bádat a mít odpovídající podmínky. Ale to už bychom se nejspíš dostali k tématu, které v posledních týdnech příliš veselého nepřináší. Všimněte si, že se od roku 1938 u nás už žádný další Cimrman neobjevil. Pro naše končiny je rovněž příznačné, že průjmovité onemocnění se stalo na čas naším nejcitovanějším vědcem...